Znáte takovou tu pokročilou dobu na party, kdy se každý dostane do svého konečného stavu? Kdy zapřisáhlí netanečníci trsají na parketě jak o život, kdy největší stydlíni dokáží sbalit každou kočku
(i když si to druhý den ani jedna strana nepamatuje) a kdy se vede spousta vážných hovorů, ve skupinách i ve dvojicích, ovšem každý mluví o něčem jiném..? Můj kamarád ve chvíli své nejvyšší opilosti přestává mluvit.
Že je v této situaci jsem pochopila brzy. Seděl u stolu naproti mně a dění kolem sledoval unavenýma očima a bez reakce na jakoukoli otázku směřovanou jeho směrem.
Najednou spustil ruce podél těla a začal se naklánět na stranu, až skoro položil hlavu na rameno člověka, který seděl vedle něj. Odkudsi se však zjevila jeho přítelkyně, pevně jej objala ramen a srovnala jeho posed.
Bavili jsme se dál, ale po chvíli jsem si všimla, že ten pohyb přichází znovu, že se opět sesouvá na stranu. Přítelkyně zase zasáhla. Při třetím srovnání posedu jsem si však v jeho výrazu všimla smutku, jakéhosi odevzdání, jakého si zoufalství…
Bylo to zvláštní. Trvalo to pak ještě nějakou dobu a smutek v jeho očích byl stále výraznější.
No a když se pak začal naklánět znovu a jeho děvče se opět chystalo ku pomoci, tak mi to najednou došlo: „Zuzko počkej, nech ho, spadly mu na zem cigarety.“
